Zdálo se mu, že se proměnil v Doru a že prochází rozbombardovanou Vídní. Ze sutin domů pobořeného města se zvedal prach a kouř. Jak to, že město je v troskách? ptal se sám sebe Freud a snažil se udržet v klidu umělé ňadro. V témže okamžiku se před ním objevila na Rathausstrasse paní Marta, kráčející s rozevřenými Neue Freie Presse.
Ach, drahá Doro, právě jsem se dočetla, že doktor Freud se vrátil z Paříže do Vídně a bydlí zrovna tady v čísle sedm na Rathausstrasse, možná, že byste se měla od něj nechat vyšetřit. Jen tak mezi řečí odstrčila nohou mrtvolu jakéhosi vojáka.
Doktor Freud se velice zastyděl a stáhl si závojíček. Nevím proč, namítl tiše.
Protože máte tolik problémů, drahá Doro, řekla paní Marta, tolik problémů jako my všichni, potřebujete se někomu svěřit a věřte mi, není nikdo lepší než doktor Freud, ví o ženách všechno, dokonce on sám někdy působí jako žena, tolik se do nich vciťuje.
Doktor Freud se rozloučil sice s úsměvem, ale co možná nejrychleji a pokračoval v cestě. Po chvíli potkal řezníkova tovaryše, který se na něj upřeně podíval a počastoval ho obhroublou poklonou. Doktor Freud se zastavil, protože by se s ním byl nejraději pustil do křížku, ale tovaryš se mu podíval na nohy a řekl: Doro, potřebovala bys skutečného muže a ne být stále zamilovaná do těch tvých výmyslů.
Doktor Freud se rozhořčeně zastavil. A co ty o tom víš? Ví to celá Vídeň, řekl, máš moc velkou sexuální fantazii, přišel na to doktor Freud.
Doktor Freud zahrozil pěstí. Tohle bylo opravdu moc. Tak on, doktor Freud, má příliš sexuální fantazie. Ve skutečnosti to všechno byly představy lidí, kteří se mu chodili svěřovat. On byl naprosto vyrovnaný člověk a tohle fantazírování se týkalo dětí a duševně chorých.
Nedělej hloupou, zasmál se tovaryš a přátelsky ji plácl.
Doktor Freud se nafoukl. Koneckonců nebylo zrovna špatné familiárně se vybavovat s takovým chlapiskem od řezníka, vždyť on sám byl vlastně Dora, která měla zatraceně problémů.
Šel dál po Rathausstrasse, až došel ke svému domu. Ten dům, jeho krásný dům, už neexistoval, zcela ho zničil výbuch granátu. V zahrádce, která zůstala nedotčena, stál jeho divan. Na divanu ležel jakýsi hromotluk ve dřevácích, s košilí přes kalhoty, a chrápal.
Doktor Freud k němu přistoupil blíž a vzbudil ho. Co tady děláš? zeptal se.
Hromotluk na něj vyvalil oči. Hledám doktora Freuda, odpověděl.
Já jsem doktor Freud, řekl doktor Freud.
Nechtějte mě rozesmát, slečinko, odpověděl hromotluk.
Tak dobře, řekl doktor Freud, k něčemu se vám přiznám. Dnes jsem se rozhodl vzít na sebe podobu jedné své pacientky, jsem tedy vlastně Dora, a proto vypadám takhle.
Doro, řekl hromotluk, ale já tě miluju, a objal ho. Doktor Freud pocítil obrovské rozpaky a poklesl na divan.
V tom okamžiku se probral ze spánku. Byla to jeho poslední noc, ale on to nevěděl.
