Vůbec nic nepotřebuje. Ničeho se nebojí. Nemá pocit viny. Když je proč, tak se rozčílí, když ne, tak je klidný. Úmyslně nikomu nepomáhá a ani neubližuje. Všechno v něm se děje tak nějak samo. Ptám se ho, co dělá v mé hlavě. Vždyť to nejsem já, ale jen jakýsi stín z pradávné minulosti nebo záblesk posmrtného života. Často si s ním nerozumím. Vždyť já pořád něco potřebuji, s něčím stále nesouhlasím, něčeho se bojím; pádu, nevyřešitelných tlaků, každodenního setkávání s davem v metru nebo u katedrály. Ale přesto se pletu, říká mi.
V nejhorším návalu vzteku z dlouhé fronty mi pošeptá, zastav to v sobě a jen se dívej. Tak se jen tak dívám, nemyslím na nic. A hle, takových jako je on vidím najednou víc. Je jich pár i v ostatních lidech. Mírumilovně si prohlížejí svět kolem sebe. Pro nic za nic si spolu začnou povídat, vždycky je o čem. Třeba o sázení bílých tulipánů za okny. Je úplně jedno o čem mluví, hlavní je ten tón, ta samozřejmá, nijak důležitá, nic neřešící směs vnitřního a vnějšího. To podělení se o něco, co se zrovna naskytne, nějaký klidný hlas to vynese na povrch, a není proč ho umlčovat. Nikomu se tím neubližuje, nikomu se tím nepomáhá, jen ta druhá já si tak pro nic za nic vysvětlují, že jsou na tom všechna stejně. Ničeho se nebojí. Nic nepotřebují. Nemají pocit viny. Mluví odněkud z pradávné minulosti, nebo se skrze ně zablýskne posmrtný život.
Moje druhé já je s ostatními druhými já rádo. Mně to nevadí. Ani to, že si to většina lidí neuvědomuje, že z nich dýchá věčnost.
